Page 8 - Analogon 103

an_103.qxp_08 15.08.2024 15:59 Stránka 43

Alain
Joubert Night

windows

V New Yorku byl klidný nedělní večer. Vlahá vlhká mlha za-
halovala město jako prostěradlo právě vytažené ze sušičky.
Léto se již několik týdnů líně protahovalo a mnozí lidé se
dlouho do noci procházeli po ulicích, kde hledali osvěžující
chládek. Ti, kdož se neodhodlali jít ven, se zdržovali u ote-
vřených oken a světelné paprsky provrtávající fasády domů
působily, jako by vyzývaly lidské pohledy. Zapomínajíce na Edward Hopper, Noční okna, 1928
jakoukoli zdrženlivost a stud lidé si inscenovali v místnosti
vlastní scény, v úzkém rámu oken hráli pro sousedy či chodce fialovém kombiné se na chvíli zastavila uprostřed prostřed-
role, do nichž se vžili a jejichž průběh se zcela vymykal jejich ního okna pokoje, opřela se rukama o parapet, hlavu sklo-
kontrole, neboť se podřizoval interpretaci – nebo fantasma- něnou do ulice. Její tělo se zvolna kývalo dopředu a dozadu,
tům – případných diváků. pohyb se stále zrychloval, až ztratila rovnováhu. Celou vahou
Byl jsem jedním z těch diváků. Tři velká otevřená okna se převážila ven a bez jediného výkřiku přepadla do prázdna.
v pátém poschodí protějšího rohového domu vykrajovala tři Sotva jsem měl čas si uvědomit, co se vlastně před mýma oči-
světlé obdélníky do interiéru zeleně vytapetovaného pokoje. ma odehrálo, když hluk, výkřiky, skřípot pneumatik, povyk
Zahlédl jsem roh postele, radiátor, zárubeň dveří, roh červeně vrátných a výkřiky všeho druhu stoupaly vířivě ke mně na
natřené komody. Průsvitná, nejspíš nylonová záclona v jed- způsob vln, které vyvolá kámen hozený do studny. Váhal
nom z oken občas zavlála do noci, nadzdvižena závanem tep- jsem. Stál jsem u okna, hlavu vykloněnou do ulice, spatřil
lého větru, těžkým jako šlehačka. Lifting. Medicinbal. Orches- jsem roj zběsilých, pobíhajících těl, zatímco kombiné z fialo-
tr. Hluk. Poletovala mi hlavou slova, jež zjevně nic vého saténu leželo nehnutě a hvězdami posévalo šeď chod-
neznamenala – nejisté trosky mé senzibility, mé vůle. Sedě níku. Bylo to krásné jako strach! Lehce jsem se pohupoval
na židli, s rukama pod bradou opřenýma o okenní parapet, sem a tam, pohyb se přirozeně zrychloval, aniž jsem to chtěl,
se směsicí nezájmu a zoufalství jsem upřeně pozoroval pro- proti mé vůli, až jsem ztratil rovnováhu a náhle jsem celou
tější pokoj. vahou vystřelil ven a pohltilo mě prázdno. Zvuky žesťů Ar-
Postava nějaké ženy v kombiné z fialového saténu se ve - mády spásy, které nedaleko, směrem ke křižovatce, vyhrávaly,
psala do jednoho z obdélníků. Pohybovala se po pokoji s po- dopadly ke mně jako blesk.
malostí čínské rybky plavající ve sklenici, v níž neměla žádnou
budoucnost. Její gesta připomínala zpomalené záběry topící Má rehabilitace postupovala úspěšně. Několik hodin denně
se ženy a její kombiné nasáklé potem tuto iluzi ještě zdůraz- cvičím protahovací cviky pomocí míče naplněného pískem,
ňovalo. Fascinovalo mě to. Uběhly dlouhé minuty, během jehož váha mi pomáhá znovu nabýt potřebné svaly. Od mé-
nichž mi neuteklo nic, co by mohla ona okna odhalit. Když ho skoku do neznáma, do závratě, uběhlo – jakoby v závorce
žena ve fialovém kombiné na chvilku zmizela za částí stěny – několik týdnů. Dnes ráno mě zbavili obvazu, jenž mi obtá-
mezi okny, zmocnila se mě neuvěřitelná úzkost, jako kdyby čel obličej, ten obličej, který jednoho večera tak spěchal, příliš
můj nynější život závisel na její existenci, či spíše na „vizi“ její fascinován fialovým kombiné. Nůžky, pohledy, zrcadlo, po-
existence, která se mě zmocnila. Co kdyby se již neukázala! zornost, panika! Zíral na mě někdo jiný, z očí do očí, jiný ob-
Byl jsem „závislý“; ona byla alkoholem, po němž mé smysly ličej s porcelánovou pletí, hladkou, napjatou, chladnou, od-
bažily, drogou, kterou mé nervy vyžadovaly, aby zůstaly v kli- jinud. Samotná tvář prázdnoty.
du. Lifting. Medicinbal. Orchestr. Hluk… Přes ulici nás bez- Hluk, orchestr, medicinbal, lifting…
vědomě, proti mé vůli, spojovala neviditelná nit extrémního
napětí. Zvuky z ulice se mísily s dlouhými zvukovými stopami, „Night windows“, ze sbírky Treize à Table (plus deux)
plnými lepkavého horka, které se valilo okny, a občasnými (Třináct u stolu [plus dva]), L’Ecart absolu, Paříž 1998,
tóny jazzové melodie či s několika takty z písně Judy Garlan- pro Analogon přeložil Jan Gabriel
dové, které se daly jen tak mimochodem rozpoznat, jako by
snad chtěly zdůraznit anonymnost ostatních zvuků. Žena ve

43