Page 8 - analogon102
P. 8

an_102.qxp_16  29.04.2024  7:20  Stránka 74






                      Dryje Neutečeš, vole!
                  František














                                          A je tam, konečně, máte-li  prolétám školní chodbou, šatnou, věšákem s plnou hlavou,
                                          hlad a žízeň, někdo, kdo vás   botníky, zelený zaoblený svetr (angorák)
                                          honí …                 dodnes mě budí panik beznaděj, boty jsou prostě pryč,
                                                     J. A. Rimbaud   někdo je ukrad, nejsou, kde maj být
                                                                 nevím, co dělat, bez bot jsem ztracen, zatracený, zejména
                  I                                                v zimě, sněží, leží, ba i na zem spadlé struny ostnaté
                  Utíkám, běžím, prchám před tou věcí, která mě honí brada   a chodníky jsou jeden měkký vřed
                    nebrada                                      nemůžu jak ten blbec domů v pantoflích, není to
                  a v noci parkem, lesem, kořeny v rouchu, beránčím (už   spravedlivé
                    z toho všeho), po skalách skáču, přeskakuju strouhy,   a co by tomu řekli správní lidé
                    mrchy a začernalé potoky či dávno uvláčená pískoviště   nezbývá nežli běžet, běžet, nezávodit, nad sebou žádný kůň
                  ne, to není věc, to já                           ni hrnec ještě nevyhrál
                  já sám utíkám po dnech, nocích, silovým polem, gestem   nese a hrne úzké dny, prsty a kosti úzkosti
                    svého nejistého nejasného sebe               ještě tak možná zdrhat před fotrem, před těmi kecy
                  které by chtělo nejspíš být, leč není          před holou hrazdou nešťastného
                  než bludně věrné rozklížené klišé              on, který neutíká, svá slova ze dna zavře, svírá, dusí
                  tak jako tenhle život z donucení               zevnitř požírá
                  návraty ke starým nedobrým vanutím             aby je čas od času vyblil, výkřiky zdrtil číhající nepřátele,
                  iluzím úpadků, pokáceným lukám                   a to jsou všichni, všichni, které zná, ukryti v nedůstojné
                  to přece nemůžu myslet vážně, dokonce napsat, říkat,   mysli
                    tisknout, co já vím                          ten, který neutíká, dupe
                  a přesto nové a nové, stále nové staré, staronové útěky   kopancem hmoždí žebra malé blondýnky
                  po čase jsem ty zdroje, kódy ohňů z vody začal aspoň   ach, jaká úleva té nepatrné váhy
                    vnímat                                       tak nepatrné, hanba fackovat
                  tušit zkalené rysy, hrubé obrysy               nemá na výběr, neb jakživ neví z čeho
                  ne, neutečeš, je to šaráda, papundeklová lež, kterou si   zvířené zvířátko zavřené v kleci snah, v utkvělém domě
                    vážem místo rány kolem krku                    záchranné pýchy na nic






















                                                                                         Jack Nicolson ve filmu
                                                                                         Stanleyho Kubricka Osvícení,
                                                                                         1980



                  74
   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13