Page 7 - analogon102

an_102.qxp_15 29.04.2024 7:20 Stránka 72

Jakub
Řehák Radosti

exilu

„páčení plochého slunce z nedomrlé stránky“
Petr Král

Radosti exilu I

Můj úd se začal v nočních hodinách scvrkávat a podivně
kroutit, v okamžicích zrcadlové temnoty mi ani nevisel
mezi stehny.
Andrew Wyeth, Borovicové pustiny, 1976
***
Poštovní úřady začnou vést bílou válku proti modrému
Jednoho večera mne F. v hospodě U Mariánského obrazu vzduchu.
naplnil ohnivým pivem a utopenci, Ti, kteří přežili díky poznání, otevřou žíly a začnou třídit
a já to všechno zvrátil. Když jsem se vracel z nešťastných nálezy zapomenuté epochy, vyznačovala se množstvím
nocí, nazelenalé žaludeční šťávy vyplnily nebesa a zářily aut a rozviklanými rezavými zuby.
z mraků jako zvrácená polární záře. Lidé na zastávkách si Dělím kout koupelny dvěma igelitovými závěsy, co vyměřují
k nosům a ústům přikládali kapesníky. můj pobyt na světě, víc o něm nevím. Kolem mne
prstence nočních signálních světel na březích dalekých
*** paneláků, chůze zmrzlou ulicí Na Úseku a sny o růži
nevěry, která mi záhadně vyroste z otvoru na penisu.
Procházím kolem Žlutého Miramare a okny se dívám Ztráta penisu je ztrátou území, a slovo válka se vrací do
dovnitř. V hodinách probíráte Dějiny sněhu a vážíte módy, všichni s ním šermují na stránkách internetového
hloubku očí svých spolužáků. Kdo z vás se oběsí na tisku.
šňůrce od mikiny? Nový rok se vyhlašuje na nový rok a sousedé jsou lačni
Letní měsíce: vzdušné proudy proniknou z učebny až k mé k pochodům v dýmu.
tváři a navždy mne přikovají k tomuto okamžiku. Je
válka? To nikdo neví. Je virtuální. Jste mladí. Možná z vás
zbydou temné stíny zapuštěné do zdí a lavic, do lavic Dějiny sněhu
a zdí.
Sladké léto, léto sladkého výbuchu, větve hoří v Tyrkysu Poslední přirovnání pro zkřehlé prsty a sníh:
borovic a rozžhavená smůla teče k olověným očím. holky toho musí mnoho nachodit, aby dosáhly zlatého
Vzpomínka: ve třídě před tabulí jsem se tě dotknul pod osvícení s vytouženými chlapci, jejich úsměvy jsou jako
sukní, udělalo se mi mdlo a ty jsi chtěla omdlít. jaderné deštníky, během noci všechny září a rozsvěcují
Procházím kolem Žlutého Miramare, sladká vůně se vine byty i podlahy.
v povětří a já už jsem jenom stín, po němž nezůstane ani Prohlédni žluté světlo sněhu, pokoř zastávky, co vydávají
digitální otisk. opodál děsivě prázdné zvuky.
Je noc žlutého sněhu a tma se skládá z oken temných jako
hmota.
Radosti exilu II Byli jsme až po krk zavaleni žlutým sněhem.
(Se vzpomínkou na Petra) Padá žlutý sníh a lepí se mi na oči. Žlutý sníh, jeho příběh
uniká, nedovedu jej vyslovit, ze rtů mi vzlétají slova jako
Staří bohové byli spáleni v koncentračním táboře jménem sněžné vosy.
Tyrkys borovic. Předcházející století nestihlo doříct vše, co Tma prosvětlovala záři oslepujícího sněhu, prsty
chtělo, a nyní to musíme říci my. v rukavicích se nemohly dotknout klávesnic.

72