Page 15 - analogon102

an_102.qxp_20 29.04.2024 18:45 Stránka 93

Švankmajer Jak jsem točil filmy
Jan

za „totáče“ (I)

Při diskusích po promítnutí mých
starších krátkých filmů na filmo-
vých festivalech se mne diváci
často ptají, jak bylo možné v to-
talitním Československu tyto fil-
my vůbec natočit. Jejich zkuše-
nost s „totalitou“ se obyčejně
odvíjí od četby románu Geor-
gese Orwella 1984. Realita ale
přeci jen byla poněkud jiná. Ar-
gumentuji především tím, že
v tehdejším Československu šlo
o „poruchový“ systém, a to ne-
jen ekonomicky. Na rozdíl od
zmíněného Orwellova románu
zde „poruchovost“ paradoxně
zasahovala i do provozu repre-
se – někdy represe fungovala
a striktně se prosazovala, jindy
věci prostě „záhadně“ prošly. Je
třeba si uvědomit, že moje filmy
vznikaly po relativně dlouhé ča-
Emil Radok, Johanes Doktor Faust, 1958
sové období dvaceti pěti let. Za
tu dobu se Československem
přehnalo několik „uvolňujících“, ale i „utužujících“ vln. Měl obyčejně s odporem, byť většinou „lehce“ tolerovaným. Byl
jsem to štěstí, že jsem se k filmu dostal v polovině šedesátých jsem totiž vnímán jako „talentovaný“ student a moje „avant-
let, kdy se už zvolna připravovalo Pražské jaro, cenzura začala gardní výstřednosti“ byly brány jako mladistvá nerozvážnost,
být benevolentnější a „socialistický realismus“ přestával být ze které časem vyrostu a zařadím se. V tom jsem své profe-
striktně vyžadovanou doktrínou. Zasáhla mne však také vlna sory hanebně zklamal.
„utužující“, k níž došlo po okupaci Československa v srpnu Moje rozčarování divadlem přišlo až později, po zkušenos-
1968 a která vyryla do mé filmografie téměř sedmiletou bráz- tech s Divadlem masek, které jsem založil v divadle Semafor
du nuceného odmlčení. jako jednu ze sedmi tam avizovaných malých divadelních fo-
Já jsem ovšem zpočátku film ani točit nechtěl. Ještě na lout- rem. Naše první představení neslo název Škrobené hlavy (což
kářské katedře divadelní fakulty jsem byl zapáleným obháj- byla narážka na škrob, kterým jsme kašírovali divadelní mas-
cem divadla proti „pohyblivým obrázkům“. Vzýval jsem Me- ky). Bylo to pásmo tří aktovek: Mahenových Ztroskotanců
jercholda, Tairova, Schlemmera, Honzla a vůbec celou v manéži, Nezvalova libreta Příběh obyčejného vojáka a mojí
divadelní avantgardu. Film byl pro mne příliš „realistický“, a až etudy o souboji dvou hráčů šachů o královnu. V představení
na světlé výjimky, jaké představovaly filmy Andaluský pes či jsme kombinovali herce v celohlavových maskách, černé a lu-
Zlatý věk (nic jiného jsem v té době z filmové avantgardy ani miniscenční divadlo. V té době už v Semaforu pomalu začínal
neznal), málo imaginativní. Divadlo mělo po mém soudu vět- dominovat žánr hudebního divadla Suchého a Šlitra a původ-
ší návaznost na moderní poesii a malířství. Tyto mé lásky ní projekt (Se-Ma-For = Sedm Malých Forem) byl potichu
ovšem v padesátých letech, kdy jsem studoval, stály zcela mi- opouštěn. Diváci se totiž začali bouřit proti mým pokusům
mo studijní osnovy. A i když jsem je ve svých školních pracích navazovat na meziválečnou avantgardu – prostě to nešlo do-
tvrdohlavě citoval a jejich postupy prosazoval, setkávaly se hromady a moje inscenace „kazily“ pověst Semaforu. Diváci

93