Martin Stejskal: Dotknout se něčeho v sobě

 

Martin Stejskal je muž, jehož knihy inspirují. Neřku-li jeho lidská přítomnost. Znal jsem jeho knihy léta a stejně dlouho jsem toužil se s ním sejít. Potom to přišlo. Osudově. Setkal jsem se s ním v době, kdy připravoval knihu Praga hermetica. Lépe to snad ani nešlo. Stejně tak nešlo začít tento rozhovor než u knih.

Které knihy pro vás byly opravdu zásadní?

Bylo to především několik svazků, které se dají nazvat surrealistické, ačkoliv některé z nich byly napsány dávno před jeho vznikem. Vesměs díla inspirovaných tvůrců nadané mocí inspirovat jiné. Například Lautréamontovy Maldororovy zpěvy. Je to kniha, ke které se mohu stále vracet, mimochodem si myslím, že je také hermetická, ale především je to úchvatné básnické dílo, v němž lze stále nacházet nové a nové fasety. Zvláště její dodatek, který se jmenuje Poezie, obsahuje nádherné a stále inspirující filozoficko-básnické postřehy. Kdybych měl jmenovat knihy z oblasti hermetismu, které mě opravdu ovlivnily, také je to dost jednoznačné. Někdy kolem roku 1968 se mi poprvé dostalo do rukou Fulcanelliho dílo Tajemství katedrál. Nadchnulo mě tak, že jsem si vzápětí opatřil další autorovy knihy a byl jím od té doby doslova uhranutý. Fascinoval mě jeho způsob interpretace architektonických památek, i když dnes vím, že alespoň ve Francii měl tento druh výkladu své předchůdce. Mám na mysli např. Françoise Cambriela, který už začátkem devatenáctého století z podobného hlediska psal o katedrálách, avšak zdaleka ne s takovou erudicí. Fulcanelli byl pro mě zjevením také v tom smyslu, že se ještě ve dvacátém století objevil vysoce kompetentní hlas, který poselství dávných zasvěceneckých středisek s obrovskou erudicí rozvíjel a dokázal neotřelým moderním jazykem přiblížit současníkům.

Theofanus Abba

Pokud vím, osobně jste poznal jednoho z posledních českých praktikujících alchymistů?

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsem se dosti kuriózním způsobem seznámil s Theofanem Abbou. Když jsem objevil jeho knihy, vůbec jsem netušil o koho se jedná, zda žije, anebo jestli se za pseudonymem skrývá Čech. Chtěl jsem si je pročíst v Univerzitní knihovně, kde jsem na ně v katalogu narazil, jenže to nešlo, poněvadž je právě nastupující normalizační šíbři ukryli v trezoru. Odepřená touha ve mně doutnala čím dál víc a najednou, představte si, že se mi ten člověk „zničehonic“ ozval, a tak začalo naše přátelství. To zní až mysticky… No ono to „zničehonic“ tak úplně nebylo. Jako mnoho z přátel i já jsem tehdy sháněl hermetickou literaturu pomocí inzerátů. Podal jsem inzerát do deníku Lidová demokracie, kde se podobné knihy v té době hledaly dost běžně, ne ovšem podle výčtu titulů (to by bývalo nemuselo projít cenzurou), ale pomocí seznamu autorů, o nichž bdělí kerbeři neměli ani ponětí. A tak jsem uvedl jména, která v inzerátech byla docela frekventovaná, jako třeba E. Lévi, S. de Guaita, A. Poisson a tak dále. Přesto, že jsem tehdy onen pseudonym který mě tak iritoval mezi jmény neuvedl, je zajímavé, že sám se mi na inzerát ozval. Dodnes jsem přesvědčen, že k tomu muselo přispět určité a nezaměnitelné seřazení výše uvedených jmen, použitých jako tajný zámek nebo zaklínadlo, protože když jsem se s ním pak seznámil, řekl mi, že ještě nikdy na podobný inzerát neodpověděl. Oznámil mi, že sice žádnou z těch knih od autorů, co sháním, nemá, ale jestli bych měl zájem, že něco sám píše. A najednou jsem zjistil, že je to právě ten člověk, který už nějaký čas pro mě byl nedostižným prvorepublikovým fantomem z Univerzitní knihovny. Začali jsme mu potom spolu s mojí ženou na stroji opisovat třetí díl ze souboru Odkaz proroků. První díly se mu podařilo vydat ještě za první republiky, ten druhý na jejím sklonku v roce 1938. Jmenovaly se Praktická alchymie a Zjevení Jana Theologa a byly to právě ony tresorové opusy, které jsem najednou – i s jeho věnováním – užasle svíral v rukách. Třetí díl – kvůli válce a později vinou komunistů – mu ležel v šuplíku a tak ho neustále rozšiřoval a přepracovával, až z toho byl skutečný veleopus. Práci si rozdělil podle velkých tarotových arkán, takže jsem se mu vedle opisování tehdy nabídl, že bych ke každé kapitole nakreslil i jeho originální karty. Tak začala úzká spolupráce, během níž mi dával pokyny, jak si své karty představuje, v čem se má lišit jejich symbolika od klasických, např.od marseillského nebo Wirthova tarotu. S několika nápady které akceptoval jsem tehdy přišel i já. Nakonec vzniknul konvolut dvaadvaceti velkých tarotových arkán, který jsem vlastnoručně vytiskl na lisu a udělal z něj malou bibliofilii s názvem Tarot Theofana Abby. Stýkali jsme se občas v Praze, ale začal jsem pak za ním dojíždět i do Mnichova Hradiště, kde měl přístup, jak vím, do bohatého zámeckého depozitáře, v němž je umístěna valdštejnská knihovna s mimořádně zajímavými alchymickými díly. Později, když přesídlil do Terezína, jsme plánovali i společnou praktickou laboraci, k níž už žel nedošlo, poněvadž v roce 1974 zemřel. Měl jsem v té době v podzemním atelieru jakousi černou kuchyni, což bylo prostředí, které se mu tehdy zdálo vyhovující. Od té doby se pokládám v jistém smyslu za jeho žáka.

On sám praktikoval?

Ano a sdělil mi, že alespoň ve dvou případech nikoli neúspěšně.

Jak si vlastně člověk může představit legendárního hermetika, jakým Abba bezesporu byl?

Theofanus Abba, vlastním jménem Josef Louda, byl velmi zajímavou osobností. Asi nejvíce jsem si na něm cenil, že na rozdíl od mnoha takzvaných „okultistů“, které jsem v té době měl příležitost poznat, vládl ohromným smyslem pro humor. A to je v podobných společnostech většinou rigidního charakteru více než neobvyklé. Tehdy jsem zrovna četl Agrippův životopis a znenadání se mi obě osobnosti jaksi mentálně propojily, mimo jiné i proto, že Agrippa byl také člověkem s vrchovatě naplněným životem a plný nevázaného humoru. Louda měl za sebou mnohovrstevnatý osud a to jak zde, tak i ve Francii. Tam byl už začátkem dvacátých let minulého století přijat do jisté tajné společnosti hermetického charakteru. Myslím si, že opravdu pozoruhodnou skutečností je plán celého jeho životního díla, který lze najít na samém začátku pod čarou už v jeho první knize vydané v roce1922, což vyhlíží téměř neuvěřitelně. Ovšem stojí to tam černé na bílém – a o přesném naplnění struktury celého opusu Z odkazu proroků jsem měl o padesát let později příležitost se osobně přesvědčit.

Proč myslíte, že jste potkal jen málo lidí z těmito zájmy se smyslem pro humor?

Brali se moc vážně – anebo brali příliš vážně obor, kterým se zabývali? Humor a vážnost, nebo lépe závažnost, nejsou opravdové protiklady. Opravdový humor bývá v autentické závažnosti imanentní složkou. O tom věděl svoje François Rabelais... Dokonce bych si dovolil tvrdit, že schopnost humoru jako sebereflexe by mohla v těchto kruzích být i jakousi rozlišovací mřížkou na jednotlivé lidské exempláře. Ostatně jistě nikoliv náhodou se hermetickému Umění říkalo jedním dechem Vysoká i Veselá věda. K tzv. „okultním kruhům“ jsem vždy přistupoval a stále přistupuji s dost velkou opatrností, protože velká většina lidí, které jsem tam poznal, byli buďto naivně bigotní prosťáčci nebo komplexy všeho druhu zatížení lidé. Což je neobyčejně úrodný terén pro falešné spasitele, všelijak patentované léčitele a guru nejrůznějších odstínů, zkrátka pro podezřelé rybáře, kteří mě z nich všech zajímají nejméně. Snad jen ještě jako psychoanalytický materiál, který si svá slabá Ega léčí pseudohrou na zasvěcence, – což bývá mimochodem dost časté i v jiných oblastech. Co tam leží zmařených nadějí a planě vyplýtvané energie! Jen se podívejte kolem sebe: posledních patnáct let vládlo neobyčejně příznivé klima pro šarlatány všeho druhu. Slepý vede hluchého ... jako na Breughelově obraze. Najednou je tu „adeptů“ jako máku, z pod kterých komunistických skládek se asi ta žoužel vylíhla?

Ve většině lidí převládá názor, který znám z nejrůznějších reakcí, že hermetismus je sféra, která se tváří, že je jen pro vyvolené a že je také vyvolenými lidmi prezentována. Společnosti hermetických disciplin jsou více méně uzavřené, málo nebo neradi mezi sebe pouštějí nové lidi. Vy mi ovšem, promiňte mi ten soud, připadáte jako výjimka.

Sám se za hermetika v pravém slova smyslu nepokládám; spíš za surrealistu, který svými zájmy do této oblasti tu více tu méně vniká. Ale to se pořád točíme kolem téhož problému zasvěcení, jenom v jiných souvislostech. Jak známo, tou opravdu nejjistější metodou jak něco utajit je vystavit to všem na očích.. Tak o tom mluví staré hermetické spisy i některé motivy z architektury. Pravdou je, že mému dávnému zájmu o tajemno neobyčejně konvenovaly některé francouzské surrealistické texty, především ty, které se věnovaly hermetickým tématům. V osmdesátých letech jsem uspořádal sborník překladů Zlato času (k názvu jsem si vypůjčil slova z Bretonova epitafu), do něhož jsem posbíral téměř vše co francouzští surrealisté napsali od dvacátých let o hermetických tématech.. Na rozdíl od Čech existuje totiž ve francouzském surrealismu velice košatá linie, která se těmito problémy zabývá. U nás snad jen Vítězslav Nezval kdysi trochu koketoval s astrologií, zato ve Francii André Breton už ve Druhém manifestu surrealismu mluví přímo o okultaci, jakkoliv právě u nás ve třicátých letech byla snaha přidávat tomuto termínu poněkud jiný význam. Ovšem okultace to byla v pravém slova smyslu, jakési cílené ztajnění určitých záležitostí.

V zámku (a podzámčí)

Co podle vás spojuje surrealismus s hermetismem. Předložka „sur“, něco „nad“ realitou?

Asi neprozradím nic příliš nového, když uvedu, že surrealismus pro mě, podobně jako pro většinu surrealistických přátel, není někde nad nebo pod realitou, ale ze všeho nejvíc právě v realitě samotné. Surrealisté často zdůrazňují fenomén každodenní zázračnosti, což souvisí se schopností vidět a vnímat skutečnost nezprostředkovaně. Už A. Rimbaud prohlásil, že básník musí být vidoucí. Velká většina lidí však chodí pořád dokola s “klapkami na očích“. To mohu s určitostí tvrdit, protože to znám dobře sám od sebe a taky jsem si vědom jakou námahu byť i jen občasné „probuzení“ vyžaduje. Ale věřte, že to stojí za to, protože jen tak se můžeme přiblížit tomu co dávní hermetici nazývali „jazykem přírody“. Jsou to vzácné stavy, v nichž jsme schopni postřehnout jak se okolní zdánlivě bezvýznamné jevy skládají do třpytivě-logické mozaiky vyššího řádu a bezprostředně k nám hovoří. K tomu bych si dovolil ocitovat francouzského hermetika R. Alleaua: „Těžký spánek současnosti, jeden z nejúmornějších v dějinách, byl způsoben zapomenutím naší esenciální důstojnosti a závratným pádem do hypnotického světa „Zvířete“, zhovadilosti a bestiality, otupělosti mas, násilím, fascinací bohatstvím a mocí“. To co se běžně a z pohodlnosti vydává za skutečnost je jen ohlodanou kostí, nad kterou se pořád dokola mává fanglí „zdravého rozumu“. Všechno souvisí se vším a tak nové generace ovládané principem výkonnosti si už ani nepřipustí, že součástí světa není jen „to co je“, ale taky to, co by „mohlo být“. Surrealisté byli jedni z prvních, kteří např. pokládali – pod vlivem Freudova učení – sen za „druhý život“ nebo „odvrácenou stranu“, která patří k objektivní realitě stejně tak jako bdění. Věnovali kdysi velkou pozornost výzkumům, které se prováděly už v devatenáctém století. Například markýz Hervey Saint-Denis tehdy napsal zajímavou knížku právě o snech a o prostředcích jak je řídit. Mimochodem je to tip na knihu, která tady nikdy nevyšla a stála by pořád ještě za překlad, protože obsahuje řadu praktických návodů, například v pokusech s konzumací určitých látek před spaním.

Jakých například?

Třeba výtažků z kosatce. Většinou se jednalo o rostlinné extrakty.

Vy jste vyrůstal na zámku, což je prostředí, v němž si málokdo dovede představit své reálné dětství. Samo o sobě je snové. Do kolika let jste tam žil?

Na zámku jsem vyrůstal do devíti let. Bylo to ve Zdibech a zbyly mi z toho jak nejstrašnější tak i nejkrásnější vzpomínky. Po válce a s kvapem se blížícím komunismem byl zámek stále méně udržovaný a začínal se rozpadat. Noční můry a děsy ze všech těch praskavých zvuků a šramotů a také z pověstí, které byly se zámkem spojeny, na mně velmi působily. Zkrátka nervózní a také somnambulní dítě. Byl jsem tehdy skálopevně přesvědčen, že jsem jednou spatřil Bílou paní, která se tam v pověstech měla vyskytovat. Někde tam má svůj původ i fakt, že jsem později pověsti začal sbírat. V sedmdesátých letech, v dobách všeobecného duchovního marastu, kdy všechno bylo proklamováno „na věčné časy“, jsem si uvědomil, že možná patřím k poslední generaci, která ještě magický vliv pověstí zažila takříkajíc „na vlastní kůži“, takže se je alespoň pokusím sesbírat. Samozřejmě měl jsem za sebou vliv školní výchovy v padesátých letech se všemi těmi Jirásky, které naší generaci dokázali tohle téma někdy nadosmrti zprotivit. Bylo mi jasné, že je to sysifovská práce bez naděje na jakoukoli publikaci. Soustředil jsem se na démonologické pověsti, ale i tak nebylo možné posbírat všechno: například téma vodníků jsem pominul úplně, ačkoliv ho má každá správná česká ves. Je to ale motiv tak stereotypní, že by se pořád téměř doslova opakoval. Po čase jsem přišel i na spoustu tzv. „toulavých pověstí“ a z posbíraných materiálů jsem mohl začít i rekonstruovat jejich šíření. Při zanášení lokalit s pověstmi do map se ale také ukázalo jak jsou některé z nich regionálně ohraničené. Například pověsti o „fextech“ , tj. o nezranitelných jedincích nejenže jsou českou specialitou z doby po třicetileté válce, ale nadto jsou známé jen z omezeného území, které se zhruba kryje s Českomoravskou vrchovinou.

Jak probíhal váš život dál?

Brzy jsme byli „rozkulačeni“ a celé příbuzenstvo rázem rozprášeno do pohraničí. Vyrůstal jsem v podkrkonošské Jilemnici, kde jsem se později prostřednictvím básníka Karla Šebka seznamoval jak se surrealismem, tak i s mystikou spiritismu, poněvadž jeho předkem byl z jedné strany autor Petrolejových lamp Jaroslav Havlíček, a z druhé gymnaziální profesor Karel Štětka, zakladatel snad vůbec prvního zdejšího spiritistického nakladatelství, ještě před novopackým K. Sezemského.. Půdy starých jilemnických chalup byly pro mě tehdy nevyčerpatelným dolem na mystické obskurní sešitky. Zažil jsem ještě dobu, kdy jednou týdně chodili do městečka s ruksaky nakupovat zamlklí tkalci ze vzdálených krkonošských vsí, kteří pak doma mezi svými stavy spřádali z horských mlh své spiritistické sny. Po gymnáziu jsem pracoval porůznu na stavbách a později studoval nějaký čas potravinářskou chemii v Praze. Tehdy už jsem ovšem byl zcela pod vlivem „navigační hvězdy“ surrealismu. Výtvarně jsem se projevoval už od padesátých let a od konce let šedesátých, po vystudování výtvarné školy, jsem se touto činností začal se střídavým úspěchem i živit.

Dalo by se říci, že vaše vidění světa je surrealisticko-hermetické?

Hermetismus i surrealismus užívají k průzkumu tentýž operativní prostředek: je jím analogie. Pozitivní věda se snaží za stejných podmínek zopakovat pokus a proto je fatálně svázána s principem identity. Naproti tomu princip analogie směřuje k poesii. Ne nadarmo se říkalo, že alchymie je uměním. Byl jsem vždy přesvědčen, že pokud hluboké korespondence ožívají v tradičních symbolech, musí být jejich funkce nějak přenositelná i do „běžného prostředí“ kolem nás, i do zdánlivé banality a do těch nejnižších z pošlapaných věcí – a jakmile tam jednou ožijí, jedna podporuje druhou a začnou se otvírat skryté komnaty. Pokusím se to vyjádřit co nejosobněji. Jsem si jistý, že každý má před sebou svoji cestu. Ta moje je spojena s vizualizací dosud jen „virtuálního“, anebo s transformacemi banálních objektů. Tyhle objekty jsou-li seřazeny určitým a nezaměnitelným způsobem mohou evokovat posvátné, vyjadřovat tajemno. Prkna, opřená o stěnu anebo složená do metrů, mají v sobě tutéž „velikost“ a stejnou „významnost“ jako třeba hvězdy. Jen naučit se číst jejich horoskopy! Hledám tohle „nízké“, nejnižší, pošlapané, hrubé, sprosté. Jestliže je atomová bomba, jak se tvrdí, jen docela banálním trigonometrickým seskupením zcela určitých hmot v podkritickém množství, proč by jí nemohly být v jistém smyslu i obrazy? Občas dostávám otázku, zda – když už o tom píšu – taky prakticky laboruji. Dnes určitě ne v tradičním slova smyslu. Ale i malování jako záležitost vyloženě rukodělná a zároveň duchovní je z jistého pohledu laborací. Je to manipulace s určitými solemi kovů, protože to jsou ve své většině pigmenty barev. No a je známo, že alchymie pracuje převážně právě s kovy. Třetí z jejích operativních principů – vedle Síry a Merkura – je právě Sůl. Je to velmi temný pojem, o němž se kompetentní autoři moc nešíří, ale ví se, že je klíčový. Někdy se mluví přímo o centrální nebo harmonické Soli, protože má schopnost kreativní proces harmonizovat. Ať už jde o „rebis“, malbu, inscenaci, text nebo hudební skladbu, stojí vždy někde v pozadí, kde slouží jako neviditelná kostra. Je to záležitost taky úzce svázaná s individuální metodou tvorby. Zcela mimovolně, ale zřejmě organicky jsem po určitém čase dospěl k metodě, který je analogická téměř nekonečnému alchymistickému opakování. Kdysi jsem se účastnil psychiatrické experimentace s některými halucinogenními drogami a tahle zkušenost mě přivedla k procesu, jemuž říkám fázované iluze, což je vlastně kontinuální proměna jedněch obrazů v druhé. To je samozřejmě jev celkem známý, jenomže mě zajímalo, co při něm probíhá v jednotlivých mezistupních. Jestli se dá rozkrýt v čase a co vše a jak se procesu účastní. Tahle metoda je taky určitou formou transmutace při níž se obrazy přepodstatňují.

Je podle vás inteligence nutnou podmínkou pro proniknutí do tajemství hermetických disciplin?

Snad jen to, čemu se říká přirozená inteligence. Rozhodně to nijak nesouvisí se vzděláním. Znám lidi, kteří nejsou nijak speciálně školeni, ani nemají žádné zvláštní vzdělání a přitom jsou vybaveni darem vnitřního vhledu, empatie, dovedou zkrátka „vidět do věcí“. A naopak všude kolem bloumají davy excelentně vystudovaných zabedněnců. Jiná věc je interpretace tohoto vhledu: tam je asi nutno doplňovat, protřásat a třídit vnitřní „zásobárnu“ aby byla pohotově „při ruce“ a dokázala v pravý okamžik nastavit duchu odpovídající i když někdy překvapující korespondenci. Tohle jsou problémy které se vždy znovu objevují a mluví se o nich především u divinačních praktik Ovšem tahle otázka mě přivádí k obecnému fenoménu inteligence kolem nás. Jak tomu vlastně je? Jsme stejní co do inteligence jako naši předci? Anebo jsme čím dál inteligentnější? O tom bych si dovolil pochybovat. Zvláště když si vzpomenu na 20. století, ale současnost si s ním nijak nezadá. Spíš se mi zdá, že je to s ní ještě mnohem katastrofálnější, soudě podle všeobecné rezignace na vlastní úsudek, na prefabrikovatelnost životních osudů a potřeb, na bezobsažnou idolatrii jak se projevuje v kultech popových hvězd, ve sportu, v reklamě a koneckonců i v tom okultismu. Na náhražkovitost veškerého konání – jednou použít a šup s tím kamkoliv, nejlépe do přírody, tam se toho ještě vejde... Na myšlenkové stereotypy upgradované každý rok jako nové modely aut podle taktovek obřích koncernů.

Praga hermetica

Když tady nedávno byl Holger Kalweit, učil nás na výletu po středočeských megalitech učit se dívat na přírodu „keltskýma očima“. Vy máte také svůj osobitý pohled na skutečnost, ať očím viditelnou nebo nikoli. Jak jste tenhle přístup využil v knize Praga hermetica? To, co se v jejích řádcích vynořuje, je samozřejmě stvořené někým. Možná vědomě, možná nevědomě nebo pod určitým dobovým vlivem, ovšem celkovým uspořádáním se z toho ve vašem pohledu najednou vynoří něco, co většina lidí nevidí. Kdy přišel ten pověstný první krok, první odkrytí závoje?

Tohle ani dost dobře popsat neumím, ale myslím si, že to zčásti vyplývá už mých předešlých odpovědí. Je to asi několik věcí současně. Jednak neustálé „zahušťování a rozpouštění“ materiálů v mysli až dojde ke stavu, který lze nejspíš opsat v termínech elektrodynamiky: výboj, nebo krátké spojení dvou nebo více oddělených faktů, které do té doby existovaly samostatně. Někdy je to věc náhody, nebo zdánlivě nepodstatného faktu, který spustí katalytickou reakci. Ale jak se říká, náhoda přeje připraveným a tak si svoji „zásobárnu korespondencí“ často přetřásám.Vždycky jakoby jedno navazuje na druhé, má svoji posloupnost a „svůj čas“ příchodu a mnohdy se divím, jak je možné, že jsem najednou tak markantní souvislosti neviděl už dřív. Ale to asi prostě nejde. Abych to popsal třeba na příkladu z této knihy, dlouho mi leželo v hlavě, jak to je například se solitérním umístěním letohrádku Hvězda. Stojí tak osamoceně, jakoby v jiném vesmíru a zdánlivě jen z rozmaru. Nijak nezapadá do esoterního rozvržení pražských staveb, jak je tak zajímavě popsal Milan Špůrek v knize Praha mysteriosa. Přitom její stavební dispozice i vnitřní výzdoba vylučují náhodu nebo jen rozmar stavebníka., neboť je to skutečný filosofický příbytek par excellence. Tohle všechno jsem si už před časem ujasnil při psaní své studie o letohrádku. Ale záhada jeho umístění se začala odkrývat postupně, až teprve když jsem pracoval na celku této knihy. Kdybych to trošku zjednodušil, řekl bych, že vlastně všechno, s čím se lze setkat na procházce pražskou Královskou cestou je jakýmsi preludiem nebo oslavnou fugou „hvězdné cesty“ a analogonem toho, co už se podařilo rozkrýt v Paříži, která má taktéž svoji starou esoterní osu. A pak přišel ten záblesk: náměstí Étoile – letohrádek Hvězda. Královská cesta jako cesta za hvězdou v esoterním slova smyslu, neboť jako každá taková, byla vždy chápána ve dvojím vidu: současně jako exoterní i esoterní. Došlo mi, že umístění Hvězdy právě na ose pokračování exoterní Královské cesty je logickým důsledkem snah, které tu byly už ve středověku, i když možná ne vždy explicitně vyjadřované. Lidské jednání totiž není za všech okolností plně uvědomované, jak dokazuje například životní příběh Karla IV. Nemůžeme se jednoduše domnívat, že všechny věci domýšlel až do konce; vždycky zbývá určitá část, která transcenduje, která ho prostě přesahuje.

Nazval byste to inspirací?

Samozřejmě. Myslím, že tohle úzce souvisí jak s velmi hlubokou osobní inspirací tvůrčích duchů jakými mohli být Karel IV. anebo Ferdinand Tyrolský, ale také se zvláštním druhem inspirace hromadné, blížící se v tomto smyslu jungovsky chápanému kolektivnímu nevědomí. Lid usídlený a jednající v takto strukturovaném prostoru se stal součástí magického mikrokosmu, receptorem vesmírných dějů, ovlivňujících celek jejich životů, tak jak se projevoval v touhách, ve snech, v mýtech i ve vědomém konání. Tvůrčí záměr však i implikoval, že obyvatelé byli aktivně jednajícími herci, jejichž každodenní drama, účast svobodné vůle i náhodný charakter jejich hemžení poskytovaly naději na zpětné ovlivnění přísného determinismu makrokosmu. Znovuodhalování něčeho, co už tady možná kdysi bylo i když třeba jen in potentia, a co se mi jenom v nějakém šťastném okamžiku podařilo rozkrýt, to jistě souvisí s inspirací také. Letohrádek Hvězda nechal roku 1555 vystavět Ferdinand Tyrolský.

Byl také autorem architektonického návrhu?

Je známé, že Ferdinand Tyrolský měl hermetické sklony a že zaměstnával jedny z nejvýznačnějších alchymistů své doby, například Leonarda Thurneyssera, autora velkolepé knihy Quinta Essentia a jiné. Takže tendenci k takto koncipovanému projektu určitě měl. Kromě toho je tady neoddiskutovatelný fakt, který nám ale pořád úplně nedochází: on totiž osobně vypracoval plány Hvězdy. Samozřejmě jej pak realizovali vynikající architekti, ale plán navrhl sám. Nejen že je letohrádek postaven na ojedinělém půdorysu magického hexagramu, a vnitřní štuková výzdoba ukazuje na významnou roli „hvězdy“ Venuše – Večernice, ale pochyboval bych, že v tak propracovaném konceptu nehrálo důležitou roli i přesně zvolené místo. A to byl fakt, který mi v celém plánu dosud unikal. A právě to bude závěrem této knihy. Na příští rok připadne výročí založení letohrádku a tak jsme spolu s V. Adamczykem, kastelánem Hvězdy, L. Antonínem a I. Puršem a připravili výstavu, která by toto 450. výročí měla připomenout. Otvírá se 20. června tohoto roku a potrvá až do října. Pořádá ji Památník národního písemnictví pod názvem Cesty za hvězdou. Mimo oddílů věnovaných zakladateli a jeho vztahu k Filipině Welserové, tehdejší alchymii, nebo podobně koncipovaným stavbám, představí výstava symbol hvězdy ve všech možných dalších souvislostech.

Kromě jiného je to také místo, které bylo skutečně dějinnou tragédií nejen českého národa, ale celé střední Evropy. Mám na mysli samozřejmě třicetiletou válku…

Hvězda možná právě svým založením, takto evidentně magickým, přitahovala dějinné zvraty – a prvním velkým byla zrovna bělohorská bitva. Ovšem také další osudy letohrádku byly velmi pohnuté a podivné, až na prahu novověku téměř zmizela. Sloužila nějaký čas dokonce jako prachárna a jednou málem vyletěla do povětří. Víte, já si její pohnutý osud vždycky připomínám na kresbách Mikoláše Alše, který mockrát zpodobil Hvězdu a vedle ní vždycky havrana – symbol putrefakce. Alchymisté vždy trpělivě očekávali až se jim v jejich tyglíku na povrchu směsi objeví hvězda, symbol příslibu a zdárného dokončení Díla.. Mezitím jejich menstruum procházelo rozličnými stádii, z nichž nejvýznamnější bylo právě hnití. V tom spatřuji paralelu, která se v onom „tavícím tyglíku“ českých zemí vlastně odehrála jakoby zdánlivě „náhodou“ právě tam, kde ovšem nepřestávala nikdy zářit blízká Hvězda. Ostatně celé okolí je tam zkropené lidskou krví a dodnes prostoupeno miasmy z těl pobitých bojovníků, pohřbených tehdy u zdí obory letohrádku. Je možné, že dějinná logika později vyvolala potřebu jiného magického činu, který je sám o sobě dost podivně významný: postavit hned vedle poutní kostel, jakési protireformační středisko, které by radiační vliv Hvězdy – ať už záměrně nebo nevědomě neutralizovalo. Mám na mysli stavbu kostela Panny Marie na Bílé Hoře. Byl od počátku opatřen průhledně magickou legendou o zázračném obraze, který prý katolické straně pomohl vyhrát bitvu. Mimochodem, jak jsem se právě dozvěděl od přítele P. Turnovského, který vypracoval horoskop zachycující okamžik založení letohrádku, celý ten chmurný komplex se najednou jeví ještě podivněji. Žádné příznivé vlivy, spíš hrůza na hrůzu. Podle specifického postavení planet P. Turnovský usuzuje spíš na jakousi magickou operaci proti Zlaté bulle sicilské...

Mohl byste něco blíže říci o některých dalších kapitolách vaší nové knihy?

Kapitola o Hvězdě tvoří vyvrcholení knihy. Byla doplněna a přepracována s ohledem na nová zjištění, podobně jako tomu bylo s kapitolou o Domě u dvou medvědů z Kožné ulice. Jeho zdánlivě ornamentální portál mě po léta přitahoval, nejasně jsem v něm pociťoval určitý astrologický podtext. Dobře si vzpomínám, jak mně dlouho trvalo, než jsem v něm byl schopen uvidět figury, které tam jsou evidentně vytesané, například dvojici ležících hlav, z jejichž vyplazených jazyků se větví ornamentálně zkroucené stonky. – ilustrativní příklad „květnaté mluvy“ anebo dvojího diplomatického jazyka. Člověku opravdu musí napřed něco dojít, než to dokáže spatřit a registrovat. Asi jednou z nejvýznamnějších kapitol je v knize pojednání o domě U jednorožce na Staroměstském náměstí. Je to stavba, kolem které každý z nás snad tisíckrát prošel, a který znají kunsthistorici skrznaskrz, a přesto neexistuje jediný doklad o detailech výzdoby jeho významného portálu před jeho požárem a destrukcí v roce 1945. Zlomek co se zachoval je ale dokonalým příkladem Veselé vědy, s inspirujícím a sofistikovaným námětem zahaleným do rozpustilého hávu, z něhož lze vyčíst mnohé hermetické korespondence. Pro umělecké historiky jsou ovšem podobné náměty jen nemastnými neslanými „symbolickými náměty“ nebo v nejlepším případě „droleriemi“. Nikdo z nich se nanamáhá aby podal byť jen prostý popis. Totéž je případ výzdoby podstřešního vlysu kostela sv. Františka na Křížovnickém náměstí, kde jsem se snažil nalézt nějaké vodítko ve všech možných monografických studiích o kostele, o baroku obecně a dokonce jsem jednal i s představenými řádu Křižovníků jímž kostel patří, avšak marně. To je něco, co prostě nechápu. Často by stačilo (a to zase oklikou souvisí se surrealismem) prostě takové náměty docela poctivě popsat. Jejich reálnou podobu. Jednou z kapitol je také pokus o výklad sgrafit na domě Minuta poblíž Staroměstské radnice, jehož francouzský historik hermetismu R. Alleau neváhal kdysi srovnat s výzdobou paláce Lallemant v Bourges, o němž široce pojednává Fulcanelli v knize Tajemství katedrál.

Už mnoho let se pohybujete ve světě, který je pro řadu lidí samozřejmě lákavý, zajímavý a přitažlivý. Co byste poradil někomu, kdo by se chtěl začít zajímat o to, co pro vás vyústilo k vytvoření knihy Praga hermetica? Jakým způsobem včlenit tento druh pohledu na svět do svého života?

Nečekejte ode mne nějakou příliš objevnou myšlenku. Všechno, celý svět s jeho božstvy i ďábly povstává s prvním výkřikem dítěte. Jde o to zachovat si jeho udivený pohled, kterým vidí vše poprvé. To je to zázračno na které si každý z nás nese nejasnou vzpomínku jako na rajský věk, ale příliš lacino se ho vzdává. Takže je nutné se čas od času vracet a pokoušet se vydolovat ve svém nitru ty roztroušené střípky pokladu. Ale to už bývalo dávno psáno nad antickými svatyněmi: Gnótí seauton, Poznej sám sebe. Jakmile se člověk jednou dotkne něčeho v sobě, tak teprve potom může velmi skromně začít poznávat něco jiného. Myslím si, že to spolu velmi úzce souvisí.

Připravil Jiří Kuchař